Mají děti a žáci s postižením právo na pohyb a vzdělávání?

„Tehdy jsem pochopil, že největší radostí lidu je, může-li společně křičet, a nedbá mnoho o to, proč křičí, nýbrž každý se cítí silnějším, křičí-li s ostatními, a má pak i věc, pro kterou křičí, za jedině správnou.“ M. Waltari, Egypťan Sinuhet

Ondřej Ješina a Maxim Tomoszek

Téma školské integrace (chcete-li nově preferovaný termín inkluze) je možné v současném výchovně-vzdělávacím procesu považovat za kontraverzní, v některých komunitách až třaskavé. Důkazem této kontraverze nebo třaskavosti může být prosté sdělení, že „právem dětí a žáků je být vzděláván a povinností učitelů učit!“ Přesto (nebo právě proto) jsme přesvědčeni o tom, že každý žák s ohledem na jeho zdravotní limity má právo být adekvátním způsobem a vhodnými formami vzděláván v co nejširším možném spektru oblastí, které stát prostřednictvím systému vzdělávání nabízí. S ohledem na smysluplně vedené pohybové aktivity je třeba zvýšenou pozornost věnovat potřebám žáků se zdravotními limity. A to i s ohledem na vzrůstající počet hromadných neinfekčních onemocnění (Kalman & Vašíčková, 2013). Tento trend je třeba vnímat nejen jako zdravotní, ale především politický a právní problém. V následující části uvedeme důvody svědčící o významném přínosu tělesné výchovy pro vzdělání rozvoj dětí a mládeže, který vede k závěru, že není přípustné vyjímat ze základního vzdělávání školní tělesnou výchovu, resp. omezovat zapojení žáků do školní tělesné výchovy, pokud to není ze zdravotních důvodů nezbytné.

Co na to právo?

„Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“ —  George Orwell (Zdroj: https://citaty.net/temata/pravo/)

Základem mezinárodních závazků České republiky v oblasti začlenění žáků s různými zdravotními limity (zdravotním postižením a znevýhodněním) do vzdělávání je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (OSN, 2006, dále jen ÚPOZP). Jedná se o strategický dokument vytvořený v roce 2006 OSN, jehož smluvní stranou se ČR stala v roce 2009 (publikována byla pod č. 10/2010 Sb. m. s.). Účelem této úmluvy je podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti. Úmluva je výrazem znepokojení nad obtížnými podmínkami osob se zdravotním postižením, které jsou vystavovány mnohonásobným a závažným formám diskriminace.

Dle čl. 1 ÚPOZP se za osoby se zdravotním postižením považují mimo jiné také osoby s dlouhodobým tělesným, duševním, mentálním nebo smyslovým postižením, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními. Členské státy jsou povinny podle čl. 9 odst. 1 ÚPOZP přijmout potřebná opatření, aby osobám se zdravotním postižením bylo umožněno žít nezávislým způsobem života a plně se zapojit do všech oblastí života společnosti, např. zpřístupnění veřejných budov a služeb. V oblasti vzdělávání stanovuje čl. 24 odst. 2 písm. b) ÚPOZP povinnost státu zajistit osobám se zdravotním postižením přístup k inkluzívnímu, kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání a střednímu vzdělávání v místě, kde žijí. V čl. 24 odst. 4 ÚPOZP je stanoven závazek systémově podporovat přípravu pedagogických pracovníků i dalších odborníků na zapojení osob se zdravotním postižením do běžného života. Tato opatření se dotýkají oblastí školního vzdělávání, ale i volnočasových aktivit. Podle čl. 30 odst. 5 písm. a) mají státy také povinnost vytvářet podmínky pro účast osob se zdravotním postižením v různých formách pohybových aktivit. Podle čl. 24 odst. 2 písm. c) a odst. 5 zajistí k dosažení uvedených cílů státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, aby osobám se zdravotním postižením byla poskytována přiměřená úprava podmínek vzdělávání.

V důsledku ratifikace ÚPOZP vznikla nutnost přijmout v českém právním řádu opatření k naplnění závazků, které z ní vyplývají, zejména v podobě úprav právních předpisů. V současném systému české právní úpravy vzdělávání je nejdůležitějším předpisem zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen školský zákon). Za velmi problematické považujeme ustanovení § 50 odst. 2 školského zákona, který umožňuje ředitelům školy uvolnit na základě žádosti zákonného zástupce žáka zcela nebo zčásti z vyučovaného předmětu, kterým je nejčastěji právě tělesná výchova. Ačkoliv má takový postup „chránit“ žáka před negativními zdravotními dopady, realita je jiná. V praxi jsme svědky někdy až nátlaku ze strany ředitelů s cílem vyloučit účast žáků se zdravotním postižením v TV s odkazem na zdravotní či bezpečnostní rizika. Obzvláště problematická je účast na lyžařských a jiných kurzech. Tento postup může pramenit z neznalosti problému, ze zaužívané praxe, ale může být i důsledkem negativních postojů k účasti žáků s postižením v pohybových aktivitách a snahy snížit administrativní a organizační zátěž pro školu a učitele.

V praxi také často dochází k bezdůvodnému uvolňování žáků s minimálními zdravotními problémy na podnět rodičů těchto žáků. V tomto kontextu je velmi důležité ustanovení § 29 školského zákona, podle nějž je škola při vzdělávání povinna přihlížet k základním fyziologickým potřebám žáků. Má vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů. Typickým příkladem takového opatření jsou smysluplně a odborně vedené pohybové programy, které podporují zdraví žáků, utužují sociální vazby mezi žáky a předcházejí tak sociálně patologickým jevům. Masové uvolňování ze školní TV, která je na základních školách navíc součástí povinné školní docházky, a tím omezení přístupu k pohybovým aktivitám je naopak v přímém rozporu s povinností školy podle § 29 školského zákona.

Právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 391/2013 Sb., o zdravotní způsobilosti k tělesné výchově a sportu, kterou společně připravily Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo zdravotnictví, vychází z absurdní koncepce, že zdravotní omezení jako je obezita, alergie či svalové dysbalance, jsou důvodem pro uvolnění z tělesné výchovy, což je v příkrém rozporu s výše popsanými závazky plynoucími z ÚPOZP, ale také s Listinou základních práv a svobod. Stanovením zdravotní způsobilosti pro zapojení do školní tělesné výchovy, přestože je vedena profesně kompetentními pracovníky a uzpůsobena podmínkám a možnostem žákům a školy, ji citovaná vyhláška staví do role rizikového faktoru a příčiny prohloubení špatného zdravotního stavu žáků. Reálně však takovým rizikem je pohybově hypoaktivní životní styl, špatné stravování, kouření, užívání alkoholu a drog či jiné rizikové chování.

Vyhláška č. 391/2013 Sb., o zdravotní způsobilosti k tělesné výchově a sportu, tak bohužel spoluvytváří podmínky pro často bezdůvodné vyčlenění žáků se zdravotním postižením a znevýhodněním z účasti na školní TV, sportu a volnočasových neorganizovaných pohybových aktivitách. Umožňuje uvolnění ze školní tělesné výchovy na základě jedné z řady deklarovaných diagnóz, přestože u mnoha z nich je pohyb naopak prospěšný. Typickým příkladem takové diagnózy je obezita. V podstatě je tím řečeno, že smysluplně vedené pohybové aktivity na základě školního vzdělávacího plánu ohrožují zdraví žáků s obezitou, přestože jsou vedeny kompetentními pedagogy.

Problematická je však i celková koncepce vyhlášky. Jak již bylo zmíněno, je povinností státu přijmout taková opatření, aby se i přes určité zdravotní limity mohli žáci se SVP zapojit do vzdělávacích a sportovních aktivit. Vyhláška ale kromě zamezení nebo omezení v účasti na pohybových aktivitách nenabízí žádné alternativy. Nestanoví povinnost zdravotní tělesné výchovy nebo zřízení aplikované tělesné výchovy vedené kompetentními a specializovanými pedagogy. Z koncepce vyhlášky je jasně patrné, že má primárně za cíl definovat potenciální zdravotní rizika v oblasti výkonnostního sportu. Dopad do oblasti rekreačního sportu, kam je pro potřeby této vyhlášky řazena také tělesná výchova, je až sekundární. Z četnosti uvolnění žáků ze školní TV je však jasně patrné, že je vyhláška v mimořádném rozsahu nadužívána. Jestliže bychom akceptovali premisu, že cílem vyhlášky v oblasti školní TV je chránit žáky se zdravotními problémy před negativním zdravotním dopadem realizovaných pohybových aktivit, bude se týkat jen velmi výjimečných případů. Školní TV totiž představuje výrazně menší objem fyzické zátěže, než je všeobecně deklarované doporučení WHO v týdenním režimu (např. Kalman et al., 2010). Program lze navíc snadno uzpůsobit potřebám jednotlivých žáků tak, aby pro ně riziko nepředstavoval.

Ve skutečnosti tak lze mít spíše za to, že hlavním impulsem pro uvolnění pro řadu žáků a především jejich rodičů jsou obavy vyvolané přístupem školy. I to je však do určité míry chybou citované vyhlášky, protože právní úprava by měla být dostatečně určitá a jasná, aby neumožňovala takto masové zneužití. Nevidíme tedy jiné východisko, než zásadně změnit koncepci uvolňování ze školní tělesné výchovy, což musí jít ruku v ruce se zásadním rozšířením zdravotní tělesné výchovy. To lze v omezené míře realizovat i se stávající právní úpravou, pro komplexní a systémovou změnu však bude nutná také změna § 50 školského zákona a vyhlášky 391/2013 Sb.

Příklad z praxe III: Ředitel základní školy na základě schůzky ředitelů získá inspiraci i podklady řešení vzrůstajícího počtu žádostí o omezení nebo uvolnění z povinného předmětu TV. Vypracoval (drobně upravil) volně dostupný formulář, který respektoval zákonné normy. Ředitelé se pak navzájem utvrdili na společných poradách ve správnosti svých řešení s tím rozdílem, že někteří tato rozhodnutí přetavili v řešení nerespektujících normy, aniž by o tom věděli. Jelikož ale na tato řešení nebyli nikdy v minulosti upozorněni Českou školní inspekcí, ani nikým jiným pokračovali dále v rozhodnutích o zamezení nebo zmezení k účasti v TV. Jelikož se tato situace opakovala několik let, ověřili si, že jsou „správná“ a předali instrukce i svým následovníkům (zaznamenali jsme relativně velký rozdíl v uplatňování uvolňování z TV napříč regiony, kraji či obcemi) a utvrdili se ve správnosti svých postupů. Když odhlédneme od nelogičnosti uplatňování těchto norem v pedagogické praxi (o tom více viz výše). Prvním častým legislativním problémem je fakt, že o posudek „o omezení nebo zamezení v účasti“ nezpracovává registrující, ale odborný lékař. Přesto jej ředitel přijímá jako platný a ještě jej používá jako argument pro neúčast. Druhým rozporem je pak úvaha, že rozhodujícím orgánem je lékař. Ředitel je tím, který de jure uvolňuje, tudíž by jeho snahou mělo být získat informace a podklady pro úpravu kurikula nikoliv „doporučení uvolnit“. Třetím problematickým momentem je fakt, že iniciátorem de jure má být zákonný zástupce, nikoliv škola. V praxi jsme svědky toho, že čím větší zdravotní postižení či znevýhodnění, tím častěji je iniciátorem právě škola (zastoupena řídícím nebo poradenským pracovníkem), případně učitel TV, asistent pedagoga nebo všichni uvedení. Paradoxním rozhodnutím pak bývá, že rodičům je slíbeno, že oficiální uvolnění z TV nic pro žáka neznamená, protože může i dál navštěvovat TV, jen z něj nebude klasifikován. Roztrpčení pak přichází u plaveckých nebo lyžařských kurzů, kdy se rodič dozví, že se jich jejich syn/dcera nezúčastní, protože je „přeci osvobozena z TV“! Asi největším legislativním rozporem je pak existence fenoménu uvolňování z TV po celý školní rok či pololetí jako jediného předmětu, u kterého tak může být činěno bez respektu k systému podpůrných opatření.

Je to v praxi realizovatelné? 

„I dodal jsem si odvahy a šel se zeptat svého učitele, proč je tomu tak, avšak on pohlédl na mne jako na nepříčetného a řekl pouze? „Tak jest psáno.“ Ale to nebyla odpověď na mé proč.“ M. Valtari, Egypťan Sinuhet, pp. 54-55.

Základním východiskem je vyvolat zásadní změnu koncepce uvolňování ze školní TV, které je nutno chápat jako omezení práva na vzdělání a tomu musí odpovídat jeho aplikace. S tím musí jít ruku v ruce zásadní rozšíření zdravotní tělesné výchovy, případně konceptu aplikované tělesné výchovy jako celku, jako alternativního pozitivního opatření naplňujícího závazky státu v oblasti zákazu diskriminace. K efektivní realizaci těchto změn je nutné aktivní zapojení poradenských zařízení, a to jak pedagogicko-psychologické poradny (PPP), tak speciálně pedagogického centra (SPC) v tlaku na ředitele škol při uplatňování § 50 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školského zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ŠZ) a využívat podstatně častěji individuální vzdělávací plán (IVP) a plán pedagogické podpory (PlPP) při realizaci TV u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). To lze v omezené míře realizovat i se stávající právní úpravou. Ostatně dle stejného paragrafu výše uvedeného zákona je POVINNOSTÍ ředitelů nalézt VHODNÉ náhrady předmětů, ze kterých jsou žáci na více než 2 měsíce uvolněni. Uvolněním bez náhrady porušuje ředitel povinnost přihlížet k základním fyziologickým potřebám žáků, jak mu to ukládá § 29 ŠZ, a neoprávněně omezuje jejich právo na vzdělání.

Stejně jako upravujeme ostatní všeobecně-vzdělávací předměty, aby umožňovaly zapojení všech žáků, musí být tento postup běžně realizován i v TV a dalších pohybových programech realizovaných školou. Význam pohybových aktivit nemusí být vždy zřejmý všem žákům, musí však být zřejmý pedagogům. Proto nelze chápat účast ve školní TV jako dobrovolnou, podmíněnou souhlasem či ochotou žáka, když tuto praxi neakceptujeme ani v ostatních všeobecně-vzdělávacích předmětech. V případech, kdy není tradičně uplatňovaná hromadná forma školní TV vhodná, např. u žáků s poruchou autistického spektra, lze ji nahradit formou individuální či specializovanou. Ostatně schopnost naplánovat, využít a realizovat paralelní formy TV, zejména u žáků méně nadaných nebo s lehčími zdravotními omezeními, by měla být běžnou součástí pedagogické kvalifikace učitelů TV již dávno. Základním východiskem musí být teze, že TV je pro každého vhodná, ale ne pro všechny stejně.

K naplnění těchto cílů by postačovalo, kdyby byly dodrženy následující tři na sebe navazující kroky:

1. požadovat od registrujících lékařů podrobnější informace o zdravotních rizicích spojených se zapojením konkrétního žáka do školní TV (například s využitím níže uvedeného formuláře) a nespokojovat se s pouhým vyjádřením zdravotní nezpůsobilosti či způsobilosti s nedostatečně definovanou podmínkou,
2. na základě získaných informací vytvořit IVP či PlPP, které při zohlednění individuality žáka umožní naplnění vzdělávacích cílů školní TV, ať již samostatně nebo ve spolupráci s externími spolupracujícími subjekty;
3. ve spolupráci se školským poradenským zařízením, případně dalšími spolupracujícími subjekty, vytvořené plány realizovat, včetně vstupních a výstupních diagnostik s respektem k individuálním potřebám žáka se SVP i celé třídy, zejména pak vytyčeným výukovým cílům.

Esenciálním východiskem pro plánování a realizaci inkluzivní TV je změna pedagogického myšlení. Pedagogové musí respektovat mezinárodní i národní právní normy, vycházet z předpokladu pozitivních postojů a důvěry pedagogů ve své vlastní profesní kompetence (self-efficcacy). Sebevědomé, ale zároveň pokorné myšlení umožňuje pochopit nutnost celoživotního sebevzdělávání a týmové spolupráce s poradenskými pracovníky a dalšími subjekty.